Martin Velíšek

Mnich

Romantické malířství staví často člověka tváří v tvář přírodě a živlům. V době průmyslové revoluce je to snaha nalézt místo, kde přebývá Bůh – a tím je právě příroda (krajina) ve své velikosti, živelnosti a nespoutanosti. To ona překračuje člověka a činí ho, navzdory technickým vymoženostem doby, malým a zranitelným, Bohu podřízeným. Opuštěná postava mnicha na pobřeží se ztrácí na pozadí nekonečné oblohy, obrovského oceánu i pustého mořského břehu. Zrcadlo vložené do středu obrazu mění situaci. Je to na jedné straně (vpravo) přitakání velikosti přírody, v níž se člověk stává tak nepatrným, až se zcela ztrácí. Na straně druhé (vlevo) je naděje člověka, jež spočívá ve sdílení tohoto světa s druhými lidmi. Dva mniši na pobřeží tak čelí živlům snáze a situace dvojice je mnohem méně bezvýchodná, než v případě osamoceného člověka na originálu.