Martin Velíšek

Ač se to na první pohled nezdá, tvorba Martina Velíška nemá nic společného s fotografií. Je to hluboce obrazové dobrodružství. Velíšek nás totiž nutí zamyslet se nad tím, co je to skutečnost a co její obraz. Hyperrealistická forma paradoxně nevede k záměně (víme, co vidíme), ale jen umocňuje napětí mezi obojím. Je zřejmé, že jde o iluzi. Kdyby nic jiného, okraj obrazu naše pochybnosti ukončí. Ano, je to malba (mimochodem vynikající). Přes veškeré zdání, není citron na obraze citronem. Obraz si jen půjčil jeho vnější formu. Věc zůstává věcí a obraz obrazem. Zdánlivá podobnost nás ale mate. Rozum ví, ale smysly na vteřinu zapochybují. Velíškovi ale nejde o to, aby nás „nachytal“, zmátl. Jeho cíl je jiný. Používá hyperrealistickou formu proto, aby nás vtáhl do děje, do příběhu. Jeho hyperrealismus je jazykem. Používá obraz, jako slovo. Velíšek je totiž především vypravěč. Systematicky buduje příběhy. Často sofistikovaně, často s jistou dávkou humoru, úsměvně, jindy překvapivě vážně. Nesmíme se spokojit pouze s tím, že se na Velíškovy obrazy díváme, musíme o nich přemýšlet a hledat v nich. Jeho umění je uměním sv. Tomáše, který musí vidět na vlastní oči, aby mohl věřit, a který se ale zároveň musí umět dívat jinak, protože vlastně věřit chce. Tak se totiž učí vidět to, čemu rozum nechce věřit.

Yari Vaniscotte, ředitelka výstavních projektů, DAEP, Centre Pompidou, Paříž